Jak vypadala porada v Kamenici

Česká Kamenice, 27. - 29. února 2004

Takže vzhůru vlakem, čtyřikrát přestupovat, projít městečko a hurá po rozvrzaných dřevěných schodech na další záchranářskou poradu v podkroví kamenického Centra dětí a mládeže. Čekali na nás staří známí i několik nových tváří a taky jedna psí. Patřila Kirby, mostecké labradorce a pak dorazili ještě Sany a Piky, kteří na periodických cvičeních ještě ani jednou nezameškali. Tak, jak sami uznáte, prostředí bylo tak akorát záchranářské a porada mohla začít.

Dozvěděli jsme se pár nových a docela důležitých informací o cvičení, včetně toho, že bude jiné než předchozí ročníky. Novým lidem z Prahy se pro srovnání vyprávěly zážitky z loňska, všichni zavzpomínali a taky jsme se dost nasmáli. My jsme mezi sebou měli taky nováčka, kromě mě a Slávka do Kamenice jel i Pavel Hudák.

V sobotu se zasahovalo. Sice až odpoledne, ale vymrznout jsme stihli i tak a zasáhli jsme si pěkně. Kynologové měli na programu vyhledávání osob, to jsme jim potom pomáhali s nalezenými figuranty. Pak se nalezla osoba, která spadla do zvláštní, sešikmené šachty a zůstala dole na nahromaděných větvích a listí. Figurantem byl Slávek, takže nás čekal náročný zásah :-) Záchranářka, co se k němu slanila jako první, vyšetřila základní životní funkce, ale víc sama se skrouceným, ve větvích zaseklým Slávkem nezmohla. Dolů jsem za ní šla já a společně, ještě za občasné pomoci Mirka, který nás kontroloval a radil, jsme Slávka oblékly do krčního límce, postroje a uvázaly ho na lano. Ostatní zasahujících měli teď co dělat, aby nás všechny najednou (kromě Mirka) vytáhli nahoru. My dvě jsme se taky neflákaly, musely jsme bezvládného, špatně dýchajícího Slávka NÉST, navíc jak nás táhli, vždycky jsme popoběhly a pak krok zpátky... Když byl Slávek konečně nahoře, všichni jsme funěli a docela jsme si oddechli.

Večer ve tmě byl na programu zával v jeskyních.Ten jsem tentokrát já viděla z pohledu figuranta. byla jsem v dece, zahrabaná v písku, co v jeskyních je. Cesta sem vede přes jednu takovou docela nepříjemně úzkou díru mezi jeskyněmi. Mělo to ale jednu výhodu, venku bylo maximálně -3, tady uvnitř příjemných 8 stupňů nad nulou. Když mě našla veselá labradorka, dostala jsem do očí první velkou dávku písku (když mě zahrabávali, byli na mě hodní) Pak už jsem měla písek i v puse, o uších a vlasech nemluvím. Jsem taky poctivý figurant, takže se se mnou zasahující docela nadřeli. Navíc jsem byla v obtížné pozici jak pro nasazení krčního límce, tak pro trojitý manévr. Navíc mě museli protahovat tou dírou ve stěně a aby toho nebylo málo, na shromaždišti jsem začala zírat s široce otevřenýma očima do stropu, což vypadá docela strašidelně, zvlášť když se člověk nenechá rozesmát. Kubův pohled alá husa do flašky jsem ale nakonec nevydržela.

Skoro domů (na mostecké nádraží) nás v neděli po akci dovezli mostečtí kynologové - děkujeme :-) My jsme pak pokračovali na vlak do Žatce a už za jízdy jsme se Slávkem přemýšleli, jaké školení budeme dělat u nás, kdy nějaké cvičení a jak vyškolíme dobrý tým na Rescue Patrol. Už se do toho budeme muset dát, konkurence bude veliká.

Ája Lálová


*Úvodní strana* *Fotogalerie 2004* *Činnost 2004*